Sídlo duchů - Kapitola 1

Jako mladík těsně po vyučení na elektrikáře jsem neměl kam se pořádně vrhnout. Ve velkém městě jsem práci nedokázal sehnat ale při hledání jsem narazil na inzerát kdy do zámku blízko jednoho malého města hledá místní již starší údržbář pomocníka a ideálně zároveň učedníka, práce sice za malé peníze ale byla možnost přespat na zámku, stejně jako se tam i najíst. Jako někdo bez domova a bez rodiny sem to uvítal. Když jsem dorazil do města a vystoupil z nádraží vyrazil jsem pěšky k zámku. Netušil jsem jestli tu vůbec mají taxíky a peněz jsem nejvíce neměl. Během cesty kus ode mě zastavil zastavil menší pickup, chlapík se nejdříve optal jestli mířím na zámek, odpověděl jsem že ano že se tam chci ucházet o práci u údržbáře. Po cestě mi ten chlapík říkal: "Jsem zvědav jestli tam vydržíš hochu, tenhle zámek se jen hemží duchařinou." "Jakože tam straší? " zeptal jsem se s lehkým zasmáním. "To neříkám ale hrabě s hraběnkou milují nadpřirozeno, mají tam plno artefaktů a některé místnosti jsou velmi děsivé i na mě." odpověděl chlapík co mě vezl. Ukázalo se že dováží na zámek pravidelně granule pro psy. Po příjezdu jsem vystoupil a místní komorník na mě již čekal. "Vidím že jste si dokázal sehnat odvoz a dopravit se sem, nu již to svědčí pro váš prospěch." řekl komorník který se představil jako Parker, křestní neřekl. "Uvedu vás k hraběcí milosti." řekl to tak noblesně, během toho mi podal návleky na boty. "Během práce uvnitř domu vždy návleky, mají gumovou podrážkou takže nekloužou a neušpiní koberce." že mě to nepřekvapilo. Baron a baronka byli manželé ve věku okolo šedesáti ale vypadali na ten věk dost dobře, zřejmě dobrý životní styl. Údržbář zrovna taky přišel. Starší pán okolo sedmdesáti. Baron se na mě podíval a zeptal se: "Bojíš se výšek, tmy nebo duchů?" zněl u toho velmi vážně. "Výšky neřeším, tma je můj kamarád a na ducha uvěřím až nějakého potkám." zmínku o duchovi jsem se snažil říct s humorem ale až tak mi to nešlo. "Máš ještě nějaké věci nebo jen ten batoh a tašku s kterými jsi přijel ?" optal se údržbář. "Ne, všechno mám sebou." odvětil jsem mu s úsměvem. "Výborně takže se vejdeš nádherně." zamnul si ruce. "Pokud nemá hraběcí milost dalších dotazů tak bych ho rovnou vzal na první zkušební týden." u těch slov se otočil směrem k baronovi. "Můžete začít." řekl baron a pokynul že smíme odejít. Údržbář nečekal a vešel do malých postranních dveří, na to jak staře vypadal měl velmi svižný krok. "Ukážu ti kde budeš bydlet a pak se dáme do práce." Došli jsme ven za zámek, bylo zde několik menších stavení, vše domy pro služebnictvo. "Ty máš tenhle pokoj." ukázal údržbář na dveře s číslem 11. Klíč byl v zámku. "Klíč nos vždy u sebe a tak ať ho neztratíš sice zrovna my dva si dokážeme odemknout ale oficiální zámečník je ve městě takže by ses na něj načekal. Dám ti pár minut, vem si montérky a košili, tu najdeš vevnitř." sám po těchto slovech zamířil o dveře vedle.

Vešel jsme do místnosti, skládala se z malého stolku, skříně a postele, dveře na konci místnosti vedli ke koupelně a záchodu. Žádný luxusní hotel ale špatné to nebylo. Ve skříni už byla řada košilí, většina mi byla akorát, tak jsem si vzal klasickou kostkovanou a vyšel ven. "Pojď, trochu tě provedu po okolí zámku, Jenny potřebuje pomoc u psích kotců, takže aspoň rovnou začneš. Jo a já jsem Tim." představil se údržbář. "Luke." představil jsem se také a podali jsme si ruce, nutno dodat že Tim měl velmi pevný stisk. Pěšky jsme došli ke konci budovy kde bydlelo služebnictvo. Za tímto domem byly stáje. " V jedničce bydlí náš hlavní koňák, jmenuje se Bill, nejdřív tě nebude mít moc rád, z toho si nic nedělej je dost uzavřený do sebe a nové tváře přijímá pomalu." Pak Tim ukázal na menší stavení a řekl: " Támhle jsou kotce, jdeme." To čemu říkal kotce mi přišlo velikostně stejné jako kdyby se spojily můj a jeho pokoj. Uvnitř se nacházela obří smečka rotvajlerů, tipuju aspoň 15 psů. Jenny byla od pohledu přibližně stejně stará jako já. Brunetka s kšiltovkou na hlavě, košili a montérkách, pevné pracovní boty bych tipoval původně na horské túry. "Takže nový údržbář? Jak dlouho mu dáváš než ho duchové vyženou?" zeptala se smíchem Tima. "Uvidíme jestli se mě duchové nezaleknou a neutečou sami." odpověděl jsem s úsměvem. "Takže drzoun." řekla celkem tiše Jenny a luskla prsty. Během vteřin stáli rotvajleři všichni venku před budovou. "Musí si tě očichat aby tě znali, tak ne že začneš utíkat." řekla a znovu luskla. Psi mě obstoupili a začali mě očichávat, klekl jsem si k nim a někteří se nechali i podrbat. "Paráda, přijali tě, dobré znamení." řekla Jenny. "Oficiálně jsme se ještě nepředstavili, já jsem Jenny." při těch slovech mi podala ruku. "Těší mě, Luke." stiskl jsem jemně a ona také, takže síla stisku se tu měřila jen mezi muži. "Tak se do toho dej, ty dveře potřebují vysadit, novou vložku do pantů a zase nasadit." řekla Jenny s úsměvem. Za pár minut bylo hotovo, nic těžkého. "Proč tolik psů vlastně?" zeptal jsem se. "Veliký pozemek, na noc se pouští všichni ven. Brána se večer zavře. Nenech se mýlit jsou to zabijáci kdyby se něco dělo." vysvětlila Jenny. "Jako že by sem šel někdo krást? Vždyť ty obvodní zdi mají aspoň čtyři metry." řekl jsem. "Mají ale i tak už tu bylo pár pokusů o vloupání, věř mi že se tu nechceš pohybovat jen tak, rotvíci to nemaj rádi." řekla Jenny. "No je čas oběda, jdeme mládeži." řekl Tim. Jídlo pro služebnictvo se podávalo v menší místnosti vedle kuchyně uvnitř zámku, tam se mi představili kuchařky a další členové služebnictva které jsem si nebyl ani schopen zapamatovat. Kromě Billa, jeho velmi chladný pozdrav a téměř rozdrcení ruky mi naznačili že opravdu nemá rád nové tváře. Jeho ledový pohled také nešel moc vydržet. Po jídle Tim vysvětloval. "Pokud nemáme něco rozděleného nebo nemáme něco v plánu oprav tak kontrolujeme vrchní patra, včetně podkroví, střechy a sbírek jejich lordstva. Začneme na střeše." Musím říct že pohled ze střechy zámku respektive z těch několika cestiček se zábradlím co tam byly byl úžasný. Dalo se dohlédnout na celé panství, od brány až po jezírko a altánek u něj. "Dost tu fouká takže vždy když tu budeš tak buď velmi opatrný, pár lidí už to život stalo." informoval mě Tim. Podkroví bylo dost klasické, takové polo skladiště, spousta nepoužívaného nábytku a harampádí. Tam se prováděla kontrola na oknech kterými by sice někdo jen velmi těžko prolezl ale prý aby skrz ně netáhlo. Ovšem místnosti se sbírkami to bylo něco jiného. První místnost byla plná různých sošek, artefaktů, kusů zbroje. Další byla plná map a knih. Pak byla i samotná knihovna obrovská a plná nejrůznějších svazku. Úkol tady byl stejný, okna dovřená a netáhlo skrz ně. "Do těchto místností nikdy nechoď o půlnoci oci a když tak né sám hochu." řekl varovně Tim. "Proč? Duchové nejsou a krom toho co bych tu dělal o půlnoci ?" odpověděl jsem. "To si myslíš hochu. Však uvidíš, po večeři probíhá tahle kontrola ještě jednou teda pokud něco neopravuješ a není těžké se zdržet." odpověděl Tim. "Baron s baronkou procestovali celý svět, posbírali nejen historické kusy ale i cokoliv spjaté s okultismem a nadpřirozenem, v některých těch věcech se něco skrývá." Chtěl jsem se smát ale neměl jsem srdce to Timovi udělat, tak jsem jen přikývnul. Uplynulo několik poklidných týdnů kdy se nic moc nedělo. Opravy byly na denní bázi, pořád bylo co dělat v takhle velkém zámku. Díky tomu jsem směl jezdit údržbářským autem (pickup překvapivě) pro díly, součástky či nářadí, Tim už se na řízení necítil. Občas se s námi svezla Jenny když sama něco potřebovala ve městě. S baronem a baronkou jsem se potkával minimálně, nejčastěji v jejich sbírkách kdy jsem jim podal to či ono protože na to zrovna nedosáhli. Jednou mi baron vyprávěl poutavou historku o tom jak je zámek prosetý tajnými chodbami a průchody, které bohužel nemůže objevit protože plánek k nim jeden z jeho předků zničil. Odkýval jsem jaká je to škoda ale samotného mě napadlo že bych se po takových chodbách mohl podívat, baron mi dovolil abych o víkendech trávil čas v knihovně a studoval staré nákresy zámku, byla to zábavná činnost. U některých stěn jsem měl velké podezření na že by za nimi mohla chodba být ale jak jí otevřít ? No všechno jednou přijde. Bylo to právě jednou o víkendu, v sobotu když jsem trochu přetáhl a hodiny v knihovně začaly odbíjet půlnoc. Vzal jsem knihu, vložil do ní záložku a vrátil jí zpět do knihovny, v té chvíli jsem si všiml lehkého zeleného světla které šlo z vedlejší místnosti. Vešel jsem mezi sbírku těch duchařských věcí, světlo vycházelo z úlomku nějaké vázy zavřené ve skle. Přišel jsem blíž, v tu chvíli jsem zamrzl a nedokázal se pohnout, světlo vyletělo ven a zhmotnilo se do podoby muže. Jen jsem zíral na ducha který stál přímo předemnou. Duch na mě koukal a vypadalo to že mě zkoumá. "V ohni stůj po levici padlého" řekl pak duch hlasem z kterého mrazilo a zmizel. Chvíli jsem jen stál a nedokázal to zpracovat. Pak jsem se rozběhl k sobě a tam vlezl do sprchy, studená voda mě ale moc neprobrala, zdálo se mi to nebo to byla realita? Nechtělo se mi o tom s nikým mluvit a tak jsem to nikomu také neřekl. Druhý den jsem jen velmi opatrně došel do té místnosti a vše si pořádně prohlížel, nikde nebyl náznak ničeho co by připomínalo duchovu existenci, třeba se mi to jen zdálo. Uplynulo pár týdnů a já se jednou v noci probudil s tím že cítím kouř, vylezl jsem ze svého pokoje ven. Hořely stáje. "HOŘÍ!!!!!" zakřičel jsem a běžel ke stájím, několik koní již běhalo venku a psi se je snažili štěkaním a vrčením odvést stranou (opravdu skvělý výcvik). Koně sice vybíhali ven ale to znamenalo že je někdo pouští. "Bille jsi tam ?!" zakřičel komorník Parker. "Jó, snažím se je všechny pustit ven, klid Blesku, klid, ouch...." Kůň Blesk se vyřítil ven ale Bill nějak divně ztichl. Vběhl jsem dovnitř ačkoli jsem slyšel křik ostatních ať to nedělám. Bill ležel v zadní části stáje, ležel na zemi na hlavě měl šrám, zřejmě ho Blesk odhodil na vedlejší trám a Bill ztratil vědomí. "V ohni stůj po levici padlého" projelo mi v hlavě varování ducha. Stoupl jsem si k Billovi zleva a začal ho zvedat, ten chlap byl dost těžkej a v bezvědomí, měl jsem i přes značnou sílu velký problém ho zvednout. Během mého tažení Billova bezvládného těla ven spadl jeden z hořících trámů těsně vedle jeho pravé ruky, stát tam tak jsme oba po smrti. Vytáhl jsem Billa ven a dostal menší ledovou sprchu, ostatní používali několik zahradních hadic na střechu a Jenny nosila kýble vody, k mé smůle chrstla vodu zrovna ve chvíli kdy jsem vyšel s Billem z dýmu. No aspoň to probralo Billa. Zavolání hasiči měli práci až do rána, stáje byly prakticky pryč ale zbytek zámku a domů zůstal nedotčen. Dojela i sanitka ale nikdo z nás nebyl ve stavu aby musel do nemocnice takže jsme dostali jen rychlé ošetření a já s Billem prošli malou kontrolou že jsme se nenadýchali moc kouře a nejsme popálení. "Děkuju." řekl najednou Bill a to i celkem milým hlasem. "Bez tebe bych tam asi umřel." Bill mi podal ruku. Stiskl jsem ji a bylo mi jasné že odtažitost a lehké nepřátelství je pryč. "Koně jsou v pořádku." přišel nám říct náš zvěrolékař. "Co se vlastně stalo Bille ?" zeptal se hned. "Pořádně nevím, byl jsem venku na nočním vzduchu, znáš ty moje noční procházky okolo zámku. Když jsem šel okolo stájí přišlo mi že něco cítím. Šel jsem dovnitř a najednou oheň ale jakou rychlostí se šířil tomu bych snad ani nevěřil, okamžitě mi došlo že koně musí pryč, začal jsem jim otevírat a pobízet je. Blesk byl ale hodně rozrušený a když vybíhal trochu do mě drcnul a já naboural do trámu. Pak jsem se probral až kýblem vody do obličeje." při těch slovech se trochu usmál ale jinak bylo vidět že se mu to hodně nelíbí. Měl důvod. Později nám šéf hasičů sdělil že jediné jak by k tomu požáru mohlo dojít je kulový blesk, já a Bill jsme prý měli obrovské štěstí že žijeme. Nikdo z nás přítomných tomu nechtěl věřit, kulový blesk je sice velmi neznámý fenomén ale je známo že nepotřebuje bouřku, jen správné podmínky ale jaká byla šance že by se kulový blesk trefil zrovna stáje ? Koně navíc nemají jediné zranění, jsou možná ve stresu ale to je vše. Hrabě hned ráno sehnal firmu která okamžitě (a asi za značné peníze) začne hned stavět nové stáje. My ostatní jsme měli klasicky volno, přeci jen byla neděle. Byl jsem záměrně vzhůru až do půlnoci a čekal v knihovně, jak začala odbíjet půlnoc vešel jsem do místnosti kde jsem před pár týdny viděl ducha, teď tu nic nenasvědčovalo přítomnosti ducha ale stejně jsem to chtěl zkusit. "Děkuju." řekl jsem nahlas, i kdyby byl ten duch jen výplod mojí fantazie tak ta varovná věta mi zachránila život. "Něco mi říká že už na nás věříš." otočil jsem se za tím hlasem. Kousek ode mě stál muž v obleku určeném na projížďku na koni. "I tak by se to dalo říct." odpověděl jsem ale hlas se mi třásl. "Nemusíš se bát, my duchové jsme celkem neškodní pokud se tedy nepočítá náš zevnějšek." řekl ten duch s úsměvem. "Riskoval jsi když si šel dovnitř do ohně, ještě navíc aby jsi pomohl někomu kdo tě neměl až tak rád. Možná že malá odměna by byla na místě, pojď za mnou." řekl duch a prošel zavřenými dveřmi do knihovny. Byl jsem tak mimo že jsem do dveří naboural. Otevřel jsem dveře a všiml si že duch stojí u jedné ze starých polic. "Jestli chceš poznat místní tajné chodby tak dej stranou knihy na této polici a otevři přihrádku v ní." po těchto slovech zmizel. Na nic jsem nečekal knihy jsem opatrně vyskládal na stolek vedle. U těchto polic už jsem nějaký čas trávil ale dokud jsem nedal pryč opravdu všechny knihy tak si toho nešlo všimnout. Police měla vnitřní přihrádku a byla vlastně z části dutá. Uvnitř této tajné skrýše ležel starý deník a velmi stará mapa - kompletní plán vnitřních tajných chodeb zámku. "Proč by mi tohke někdo jen tak předal ?" myslím že jsem to neřekl nahlas ale jistý si nejsem. "Protože tě toho ještě hodně čeká hochu." otočil jsem se za ženským hlasem. V knihovně, snad v každém křesel seděli duchové.