Ráno jako každé jiné v posledních dvou týdnech. Probuzení na budík do umělého světla a kov všude okolo. Tady na stanici Neptun 9 tisíc metrů pod vodou v Mariánském příkopě to ani jinak nešlo. Bylo na čase vydat se po "zabydlovacích dnech " jak tady tomu říkali zase níže. Až na dno. V praxi to znamenalo nalézt do obrovského skafandru vážícího sám o sobě tunu a půl, dojít k výtahu na útesu a sjet dolů, pak pěšky podél kabelu do poslední stanice.
Celkově cesta na téměř tři hodiny v absolutní temnotě, světla na skafandru zajistila vidění tak metr dopředu. Když mě vysadili do skafandru a pomocí několika mechanických paží ho začali uzavírat musel sem se pousmát. Jeden z techniků si toho všiml. "Co je tak vtipnýho vědátore? " zeptal se hned, vím že označením vědátore mi chtěl dát najevo že sem nepatřím, byl mi ukradený. "To že v roce 2070 kdy ti co létají na měsíc a pohybují se po něm na sobě mají prakticky neopren a my tady pod vodou nosíme prakticky to co posádka Appola 11 jen mnohem větší a těžší. Lehčí letět na Měsíc než se potopit do hlubin. Tomu se směju chlapečku." Neodpustil jsem si to lehké rýpnutí. Bylo na čase jít do přetlakové komory. Uvnitř jsme vedle sebe mohli stát jen dva, proto zde byly tyto komory 3 aby se dalo aspoň nějak "rychle" dostat dovnitř a ven. A ne jedna obří komora by v tomhle tlaku neměla šanci držet. Do komory jsem šel spolu s mým dalo by se říci průvodcem. Hiti, tahiťan co se mnou a mými výzkumy v moři strávil něco přes 20 let. Bez něj bych se tu dole cítil úplně sám. Během přípravy komory odříkával jakousi tahitskou modlitbu (jednou mi říkal přesný překlad ale já ho dávno zapomněl) říkával jí vždy než šel do vody a to ať jsme byli kdekoliv, nebral jsem mu to, jestliže se cítil bezpečněji on pak i já. Vstoupili jsme do tmy. Okolo základny svítilo několik silných světel a bylo tak těsně vidět na kraj srázu kde stál výtah co nás měl dostat na poslední stanici. Došli jsme na plošinu, k nám se z dalších komor připojili lidi které už jsem ani neznal. Na každé stanici se poté co nás předali skupině níže zase vraceli zpět na jejich stanici. "Kapitán" jak se vždy označoval ten co uměl s výtahem jej spustil a dali jsme se do velmi pomalého pohybu dolu.
Aspoň jsem měl čas přemýšlet. Jak jsem se vlastně já badatel a výzkumník v oblasti ztracených civilizací dostal na dno Mariánského příkopu? No už jako dítě jsem byl fascinován legendou o Atlantidě, během let jsem se začal věnovat potápění a historii a rozhodl se to spojit. Poté co jsem u Tahiti jako mladík našel pod vodou zbytky svatyní u některých ostrovů a vlastně tak potvrdil některé teorie o jiných civilizacích na některých místech jsem měl cestu k hledání dalších takových míst otevřenou. Taky jsem zde při této činnosti potkal Hitiho, líbilo se mu co dělám a že to dělám vlastně "postaru" ano měl jsem kameru a dobré dýchací přístroje ale nikdy jsem nezasáhl tak abych něco záměrně poškodil, žádné vrtání a řezání do dna, neničil jsem korály... Proto se rozhodl vyrazit na další má dobrodružství se mnou. Po dlouhých letech výzkumu všeho možného jsem se dostal k Anomálii - útvar na dně Baltského moře - 70 metrů na délku, 8 na výšku, vypadá jak Milenium falcon z hvězdných válek, nikdo pořádně neví co to je, někteří se domnívají že je to skalní útvar který tak vytvořil ledovec nebo sopky, jiní zase že je to potopený létající talíř co zkameněl. No na čem se všichni shodli je že v okolí blíže jak 200 metrů nefunguje technika. No, možná to bylo roky praxe ale já měl přístroje lehce poupravené a dokázal jsem se nejen přiblížit a vše natočit ale i sebrat vzorky z několika míst a naměřit jakési vlnění. Nadšený jsem dal vzorky do laboratoře a začal zkoumat to vlnění, od dva dny později mi na dveře zaklepala armáda a bylo po výzkumu. Mezi volbou nechat si sebrat vše z tohoto objevu a podepsat že o tom nebudu nikde mluvit nebo vězení v cizí zemi byla volba dost lehká. No a o pár let později mi najednou na dveře klepe armáda znovu tentokrát ale chtějí abych se účastnil jejich výzkumu na dně Mariánského příkopu. Vše bude vysvětleno blíže až na lodi a samozřejmě je to vše přísně tajné, mlčenlivost atd. Chtěl jsem chvíli na rozmyšlenou a samozřejmě jsem to dal vědět Hitimu, chtěl sem jeho názor. Byl jednoduchý ať jdu do toho ale že on jde se mnou. To sem mu nejdříve rozmlouval že má ženu a dítě a nevíme jak dlouho bude tento výzkum trvat, nevím jak to udělal ale jeho ženě to nevadilo. Stačilo vyrazit, na lodní základně nad Mariánským příkopem jsem se potkal se spoustou dalších vědců, badatelů, historiků i geologů ze všech koutů světa, tohle byl hodně velký výzkum. Každý zde byl vázán mlčenlivostí, nesměli jsme používat naše mobily a zprávy domů se nejdříve velmi pečlivě kontrolovaly. A co bylo cílem ? No to jsme jen zírali před deseti lety tu začala jedna soukromá firma stavět sérii podmořských základen a s jejich pomocí měli těžit vzácné kovy ze dna oceánu ( lehce sem si vybavoval jak proti tomu ekologové bojovali a tvrdili že to zničí oceán), firmě se povedlo vše dostavit a zprovoznit, začali i s těžbou a pak něco objevili, prý je tam dole obří soustava jeskyní a u vchodu do nich jsou jakési pozůstatky brány. Na sonarových snímcích co pomocí několika robotů pořídili to vypadalo že chodby jeskyní jsou zdobeny ornamenty ale nešlo to tak dobře poznat. Můj tep se zvýšil, co když Atlantida o jejímž objevení jsem vždy snil je tady dole. Bylo rozhodnuto že sestup dolů a první průzkum provedu já, jeden geolog a jeden záhadolog - proč? Protože jsme nejmladší a sestup nás neohrozí. To sem bral jako lehkou urážku protože nás posílají dolů kvůli věku a ne znalostem ale co, aspoň to uvidím vše hezky první. Postup byl jasný, během dvou týdnů postupně sestoupíme skrz řetěz základen pod vodou až dolů, rychleji to v rámci zásobování nepůjde, drony které to všechno vezou se pohybují podél kabelů co vedou od jedné základny k druhé. Já a Tahi jsme byli první kdo sestoupí až na dno, zbytek dorazí v rámci dalších hodin, ty naše superskafandry na tuto největší hloubku dorazily do předposlední základny po částech a musely se skládat pro každého z nás, nově příchozích. Zajímavé bylo že firma která zde původně měla prostě těžit kov neměla problém vše předat armádě a to i potom co 10 let stavěli tu síť základen a taky jak si mohli nevšimnout jeskyně když měla být jen nějakých pár desítek metrů od nejnižší základny? Jenže pravda oni to stavěli přes drony takže asi nezkoumali okolí. Údajně tu během prvních sérií těžby ( která probíhala podle nám nově dostupných dokumentů na druhé straně od základny než byla jeskyně) došlo k několika velkým nehodám dronů ale to sem kdysi četl ve zprávách a dokumenty to neuváděli.
Z myšlenek mě vyrušil Tahi, znovu se začal modlit. "Co se děje Tahi? " něco muselo být špatně, nikdy se nemodlil 2krat v řadě. "Něco tu je, hýbe se to okolo nás pozoruje nás to. " hlas se Tahitovi doslova třásl, nikdy sem ho neviděl mít strach. Okolo nás byla jen černočerná tma, stěží sem přes světla viděl plošinu výtahu na které stojím a ostatní. Byli jsme tak hluboko že tu nic nežilo, nemohlo žít. "Co by tady asi bylo, kraken?" řekl kapitán a spolu s jeho kolegou se rozesmáli. V tu chvíli výtah zastavil a nás čekala cesta pěšky po dně do poslední stanice. "Tak jdeme, ta chůze ještě stojí za to, připoutáme se" každý z nás měl na obleku magnetický úchyt a pod pravou rukavicí lano, dalo se svým způsobem vystřelit a chytit na magnet, sice jsme šli podél kabelů ale v takové tmě by zdržení byť jen o krok mohlo skončit velmi nepříjemnou smrtí, bloudění potmě na dně oceánu dokud nedojde kyslík by nikdo nechtěl. Cesta to byla dlouhá a nepříjemná, celou cestu sem s Tahim probíral naše staré příhody abych ho udržel v klidu, teprve 20 metrů před základnou sem konečně zaznamenal její světlo, nechutná tma opravdu. Bylo to tu vstup do základny Poseidon ( taky si mohli s názvy posledních dvou vyhrát a ne použít stejného Boha jen pod různými kulturami, Neptun byl římský Bůh moří, jezer a pramenů, Poseidon byl řecký Bůh moře a vodního živlu). Potom co nás dostali ze skafandru sem viděl že Tahi je bledý jako stěna, cesta s ním hodně zamávala. "Tahi? V pohodě? " dobře to nebyla dobrá otázka to uznávám. " Něco tam bylo, sledovalo nás to, cítil sem to. Nemáme tu být je to špatně . " zněl opravdu vyděšeně. "Co by tu žilo? Něco se ti zdálo, je to těžká a dlouhá cesta, prostě tě to rozhodilo, neboj teď budeme jen tady uvnitř základny tak se to srovná. " chtěl sem ho spíš uklidnit ale sám sem se dost bál, tyhle věci on uměl vycítit vždy správně, jednou nás tenhle jeho instinkt zachránil před žraloky. Ale třeba na nás jen doléhá ta věčná tma.
Za pár hodin už jsme byli všichni dole. Dost věcí už sem dostali před námi a tak na nás čekala komunikační místnost se spoustou obrazovek, vysílačkou co vedla skrz kabely až téměř na hladinu a stůl jehož součástí byla promítací plocha schopná vytvářet holografické 3D modely. Na druhý den (teda doufám, orientace jen podle hodin jednoho dost zničí) se začalo s prvním pokusem. Dron ovládaný z této kontrolní místnosti a vytváří nám v danou chvíli 3D mapu za pomocí sonaru. Není tak potřeba světel ačkoli je na sobě drom má aby se dalo fotit skrz kameru. Dron měl jen omezený kabel a byl připraven druhý dron který měl postupně instalovat záchytné body mezi těmi se natáhnou taktéž kabely a dron s kamerou se tak bude moci podívat hlouběji do jeskyně. Nemohli jsme se dočkat až uvidíme obraz z vylepšeného sonaru. Dron pomalu vytvářel obraz tím jak plul k jeskyni, fascinovaně jsme pozorovali 3D obrazec který se tvořil jak se dron pomalu přibližoval ke vchodu do jeskyně. Ve chvíli kdy se vykreslil obraz vstupu všichni jsme jen zalapali po dechu. To nebyla jen díra do skály, byl to vchod, poskládaný z kamenů, velkých kamenů a v nich vyrytých symbolů. Tohle byl šílený objev, to znamená že existovala civilizace která tu žila, nebo ještě žije. Co když tu je jiná evoluční větev? Okamžitě jsme data začali stahovat a připravovat na poslání, museli jsme zprávu poslat nahoru do další stanice ta musela zprávu přebrat a poslat do další stanice. Celkově trvalo skoro hodinu než se nám dostala odpověď zpět, nahoře všichni šíleli, tohle mohlo změnit dějiny. Najednou ale začal blbnout přenos, kamera dronu byla vypnutá a sonar přestal vykreslovat. " Narušený kabel asi, dejte mu signál ať se vrátí do stanice" rozkázal velmi rychle člen posádky který měl na starosti údržbu věcí a tady dole už byl delší dobu. Dron se začal podle údajů na displeji vracet a kabel se pomalu navíjel zpět, najednou zmizel signál, úplně. Kabel se zastavil a naopak o něco vytáhl ven. Podle dat byl dron asi 30 metrů od základny. " Posádko do skafandrů, jdeme pro ten dron" tohle byl hlas kapitána této základny, lepší jméno už mít vážně nemohl - Nemo. "Jdu taky" řekl jsem. "Co ? Ne, nejdeš" okamžitě řekl Tahi. "Jestli se mu chce a nebude zdržovat ať si jde" řekl s ledovým klidem Nemo. "Budu v pohodě Tahi" řekl jsem, Tahiho to neuklidnilo ale pochopil že mě nepřemluví.
Po dalším dlouhém lezení do skafandrů jsme vlezli do přetlakové komory a ještě než se zavřela tak nás k sobě rovnou připojili dlouhými ocelovými lany abychom mohli jít v řetězu, první tím pádem nebude venku pro posledního ani vidět. Venku jsme se dali podél kabelu dronu, po třiceti metrech ve mně hrklo. Šel sem druhý hned za Nemem takže sem viděl stejně jako on kabel resp. kabely vázané k sobě které doslova něco roztrhlo. Dron nikdy nebyl. Každý jsme měli zapnutou kameru ale v základně toho neviděli víc než my. Ale aspoň nás viděli na radaru, ty naše custom GPS lokatory jakž takž jeli. Plus každý z nás měl na sobě mini sonar a tak se nám na vnitřní straně helmy promítala mapa a rovnou se spojovala s tou již nahranou dronem. "Co to mohlo způsobit kapitáne? " zeptal sem se. "Tlak, kabel to neustál a dron to asi poslalo po přerušení zpátky na poslední místo kde prováděl hlavní sken. Baterie v dronu vydrží, nám stačí ho chytit a trošku dostrkat zpátky." To znělo až moc jednoduše a jako že kapitán ví co dělá, jako by to už prováděl víckrát. Radši sem se neptal proč se dron neumí vrátit zpět do základny. Došli jsme opatrně asi dalších 100 metrů k jeskyni. Nevěřil sem vlastním očím ty ornamenty v kamenech tvořící vchod svítily. Jak je něco takového možné ? Vůbec sem si nevšiml trosek a zbytků dronu před jeskyní. "Co se sakra stalo s tím dronem? ptal se Nemo technika. "Absolutně netuším, kapitáne, zkusme najít aspoň počítač, má super ochranou vrstvu ať z něj získám data. " odpověděl mu technik. Kvůli spojovacím lanům jsme se od sebe nemohli až tak vzdálit ale ve chvíli kdy ostatní hledali ten počítač já fascinovaně koukal na jeskyni a ty svítící ornamenty a v tu chvíli sem cítil to co Tahi. Nejsme tu sami, něco tu je! Čím víc sem koukal do té nekonečné temnoty jeskyně tím víc sem to věděl, byl to ten pocit když mozek pozná že vás někdo sleduje. Zkusil sem posílit čelní světlo a kontroloval obraz ze sonaru, nic. Do jeskyně nebylo vůbec vidět a sonar jako by nemohl najednou dosáhnout do jeskyně, jakoby ho blokoval ten vchod. Hleděl sem do té temnoty a vnímal tu věc, byla tam věděl sem to, čekala a já taky.
Najednou se ozval výkřik, posledního člena výstupu něco chytlo, svalilo ho to na zem a táhlo do jeskyně, jenže s ním i technika který byl pořád spojen lanem, kapitán Nemo odpojil své lano ode mě a já se pokusil odepnout sebe od technika. No napůl to vyšlo, trhlo to se mnou a síla to byla taková že sem i se skafandrem narazil do vchodu jeskyně. Jen sem matně vedle sebe zaznamenal mizející světlo těch dvou, ani nevím co je to chytlo, v téhle tmě to mohlo být úplně cokoliv. Byl sem k smrti vyděšený, okamžitě sem vyrazil zpět směr základna jak nejrychleji sem mohl. Ke vchodu do přetlakové komory sem doběhl (pokud se tomu pod vodu v těžkém skafandru dá říkat běh) shodně s kapitánem a zahájili jsme vstup. Po celou dobu dekomprese jsme nebyli ani jeden schopni slova, jen jsme stáli a nemohli uvěřit tomu co se stalo. Uvnitř se strhla mela, technici se nás snažili dostat ze skafandru a zbytek výpravy křičel jeden přes druhého ať řekneme co se tam stalo. Po chvíli to Nemo nevydržel: " A DOST!!!, Bude tady ticho." to ticho se dalo krájet. "Absolutně netuším co se teď stalo ale stálo mě to 2 dobrý lidi. Podejte report nahoru a zahajujeme okamžitě evakuaci zpět na hladinu." Nemo vypadal velmi vážně a hlavně naštvaně. "To nám nikdy neschválí, nemůžeme použít evakuační protokol." namítl jeden z techniků. "Je mi úplně jedno co nám řeknou nahoře, beru zodpovědnost za vše, klidně vás i lehce pomlátím ať to vypadá že jste mě chtěli zastavit. Vemte si tablet, notebook nebo co chcete, stáhněte data a mizíme, hned! " Nemo se evidentně bál více tady té věci dole než kohokoliv nad vodou. "Ty nehody při výstavbě, to nebyla přirozená závada na strojích že?" zeptal sem se. "Ne,taky sem tenkrát četl zprávy a myslel si že je to jen nějaká blbá sranda nebo výmluvy toho kdo ty drony dělal ale teď už chápu proč to tajili. Podle mých informací tu jedna posádka zmizela dřív než se dostala do základny, druhá posádka měla hlídat drony a jejich těžbu, údajně se stala nehoda když se jeden dron sekl venku a posádku zablokoval venku, začínám chápat proč to firma dala armádě, chtěli zjistit co jim ničí vybavení, o lidi jim určitě nešlo." domluvil kapitán. Když to řekl takhle dávalo to smysl,firma do toho narvala moc peněz a musela těžit aby vydělala, jenže jak když něco ničí drony. Necháš to armádě a výzkumníkům za určitě nemalé peníze a jako kdyby se tu nikdy nic z pohledu firmy nedělo a nikdo ti to nedokáže. Začali jsme rychle stahovat data a během pár minut byli připraveni jít no jo ale jak? "Ehm, kapitáne a jak se odsud dostaneme všichni pryč? Není dost skafandrů." Tahiho hlas se přitom třásl a on taky. "Jednoduše, vedle přetlakové komory je chodba a na jejím konci je něco na styl evakuační kapsle. Každá pojme několik lidí, na princip toho jak nás to vynesene na hladinu odpověď nemám, prostě nějak ano, dotazy ohledně tlaku atd. po mně nechtějte, třeba je o tom něco v manuálu uvnitř." zřejmě to kapitán nikdy nemusel zkusit a upřímně chápal sem že ho to raději moc nezajímalo. Náš report směrem nahoru byl odeslán ale bylo jasné že zpráva zpět dolů tu bude nejdříve za hodinu. Bylo na čase vyrazit, únikové kapsle neměli nejvíce prostoru ale podle stručné tabulky uvnitř dostanou posádku nahoru v rámci šesti hodin a během toho odfiltrují velkou změnu tlaku na tělo a na vodní hladině pošlou SOS signál. Mělo to ovšem jeden problém, jeden člověk to musel pustit ručně zvenčí kapslí, jeden z nás tedy musí zůstat a pak odejít za pomoci skafandru stejnou cestou jakou jsme přišli sem.
Dobrovolně sem se nabídl že to budu já, až na Hatiho s tím nikdo neměl problém. " Rozhodně tu nezůstaneš, to ani omylem." řekl Tahi. "Vezmu to zpátky jak jsme přišli, budu v klidu." " Proti tomu co je tam venku nemáš šanci, jak chceš dojít k výtahu? Ten dron to roztrhalo jak kus papíru, jsi na dně oceánu a proti něčemu co nevidíš a neslyšíš, kde bereš jistotu že tě to nechá dojít k výtahu." Tahi nevypadal že má v plánu si vlézt do záchranné kapsle. Nenápadně sem naznačil kapitánovi aby ho praštil. "Promiň Tahi ale máš rodinu která na tebe čeká" řekl jsem. "Co? " nemohl říct více, kapitán mu dal přesný pravý direkt a dal mu dokonalé KO. "Připoutejte ho do sedačky kapitáne, zahájím vám start " řekl sem kapitánovi který Tahiho nesl právě do kapsle. "Hodně štěstí až to půjdeš k výtahu, budeš ho potřebovat." řekl kapitán Nemo. Zavřeli jsme dveře do všech únikových kapslí a já nastavil vypuštění. Všechny kapsle to nejdřív oddělilo obřími pancéřovými dveřmi a pak je to vypustilo. Chvíli sem měl na radaru v řídící místnosti i signál a bylo vidět jak kapsle stoupají, ve chvíli kdy zmizeli jsem připravil skafandr jak nejlépe to šlo a nastavil stroje aby mi do toho pomohli. Taky sem nastavil aby se za pár minut otevřela přetlaková komora a pak se zase zavřela, jak se sem někdo po nás dostane mi bylo úplně jedno. Venku sem se se podíval směrem kde je v té nekonečné temnotě výtah a pak se vydal směrem k jeskyni. Zastavil sem se před vchodem a znovu koukal na symboly a jejich světlo. Vypnul sem sonar a světla na skafandru, nechal sem tu chladnou temnotu aby mě obklopila. Ať už na mě tady dole čeká cokoliv nechalo mě to žít. Je načase to objevit, možná že je to můj konec ale kdo ví. Dno Mariánského příkopu, nekonečná temnota všude okolo, žádné zvuky a předemnou možná poslední rozhodnutí v životě. Cítil sem přítomnost té věci/věcí, čekali stejně jako já. "Tak ať to mám za sebou" pomyslel sem si a udělal krok do jeskyně...
Comentarios