"Start za 3,2,1 zážeh." ozvalo se z palubního rozhlasu a náš raketoplán odstartoval. I přes přípravu mi během startu rozhodně nebylo dobře a nebyl sem jediný, většina z nás se snažila neztratit vědomí. Po nějaké chvíli se z rozhlasu ozvalo: "Právě jsme opustili zemskou atmosféru a míříme k Měsíci, můžete se odpoutat. Dám vědět jak se budeme blížit na přistání." ohlásil kapitán raketoplánu. "No a jsem ve vesmíru, cesta zpět není." pomyslel jsem si. Byl jsem na palubě raketoplánu Moon Hawk patřící multimiliardáři Johnu Newsovi. Patřil jsem mezi lidi co si vybral jako první návštěvníky jeho vesmírného města na Měsíci. Ano na Měsíci. Tenhle blázen zvládl financovat a postavit si vlastní malé město přímo na měsíci a to ještě těsně u odvrácené strany, na té pak prý měl několik výzkumných táborů. Stejně jsem si nemyslel že bych mohl někdy něco takového zažít. Tuhle nabídku jsem obdržel před pár týdny a byl jsem z ní více než překvapen, co bych já jakožto autor knih o záhadách světa měl dělat na Měsíci? No ale tak neodmítnu to že, zejména když je všechno placené z cizí kapsy a já mám možnost nabrat další inspiraci. Dohromady nás byla spousta, jen v tomto raketoplánu nás včetně Johna letělo třicet. Na místě už prý bylo okolo sta lidí co drželi město v provozu. Raketoplán byl samozřejmě budován honosně a ve stylu velmi drahých prvních tříd v letadle. Na Měsíci měl být i hangár a měli jsme prostě přistát, z toho jsem měl veliké obavy, přeci jen šestkrát nižší gravitace musí být hrozně zrádná na přistání. Lidi se bavili mezi sebou ale já neměl náladu se dát do konverzace s kýmkoliv. Koukal jsem na všechny a v duchu se smál, naše skafandry působili spíš jak neopren s chrániči než skafandr do vesmíru, helmy jsme měli přípravené bokem stejně jako kyslíkové batohy. Na Měsíci je budeme potřebovat při cestě z hangáru do města. "Tak co ? Nápad na další knížku už se rodí? " nevšiml jsem si že se za mě John připlížil a dost jsem se lekl. "Neříkej mi že si se lekl, ty autor takových knih u kterých jednoho mrazí ještě tři dny po dočtení." u těchto slov se zasmál. "Nikdy jsem nebyl ve vesmíru a první co dělám je že letím na Měsíc a budu tam ve městě. O něčem takovém se mi nezdálo ani v nejdivočejších snech pane Newsi." odpověděl jsem popravdě. "Žádný pane, prostě si budeme tykat. Takže já jsem John." řekl pan News a podal mi ruku "Tak dobře, Jim." né že by moje jméno už dávno neznal z knih ale chtěl to mít tak nějak "formálně", i tak tykat si s někým jehož peníze bych nedorovnal ani za tisíc životů bylo zvláštní. Přistání na Měsíci bylo řekněme zvláštní. Byl to divný pocit když jsme si pak nasazovali helmy a kyslíkové batohy, ty nám samozřejmě pomáhalo nasadit a kontrolovat několik techniků co to mělo na starosti. Po výstupu z raketoplánu do hangáru nás přes vysílačky rozdělili do několika vznášedel, neptal jsem se jaktože to lítá a asi nechci ten princip znát. Vyjelo se ven, byli jsme opravdu na Měsíci a vznášedla nás nesla k městu které svítilo kus od nás. A ano opravdu to bylo město, budovy sice max 3 patra ale prosklené a se světlem jak kdyby byl člověk pořád na Zemi. Po vjetí do menšího hangáru co fungovalo jako vstup a několika dalších komorách kdy jsme postupně odložili helmy a skafandry jsme se ocitli ve velké vstupní hale. Všichni jsme na sobě měli bílé obleky s pár modrými prvky, byly z nějaké syntetické látky a seděli dobře každému. John News nás přivítal velkolepým proslovem o tom jak si máme užít pobyt zde a využijeme možnosti být v technologicky nejdokonalejším městě co kdy lidstvo mělo. Taky dodal že ti co ještě nedostali rozvrh (každý měl v plánu nějaké okruhy míst podle toho kde pracoval na Zemi) ho obdrží jak přijdou na pokoj. Každý jsme měli na ruce malý komunikační tablet který každého z nás začal navádět na pokoj. Poté co se předemnou otevřeli dveře jsem zůstal v úžasu, tohle byl pokoj jak v nejlepším pětihvězdičkovém hotelu a ještě lepší. Postel už sama o sobě působila že má větší cenu než můj byt. Obrovská vířivka, vana, sprchový kout (vodu tu prý nějak dokázali na 100% recyklovat a dokázali jí prý dokonce získávat z atmosféry). Velká televize, počítač, tablet s databází snad všech knih co byly a to nejdůležitější výhled ven na část města a Měsíční povrch. Tenhle pohled už nikdy nezapomenu. V tu chvíli mi na ruce cinklo upozornění - rozvrh. První bylo osobní provedení od Johna a následně volba okruhů dle mého výběru. To mě velmi potěšilo, asi za deset minut přišlo upozornění na jídlo. Tablet mě navedl až do jídelny kde naváděl až k místu kde jsem měl sedět. Chvíli jsem se divil, bylo to místo u stolu v samém čele místnosti kde bylo pouze pět míst. "Je to správně Jime, sedíš vedle mě." ozval se mi John za zády, sakra jaktože chodil tak potichu. Večeře byla obří catering kdy si člověk na tabletu zadal jídlo které se mu z toho všeho líbilo a robot to doručil až před něj. Musím říct že ten stejk byl luxusní. Vypadalo to že všichni se rovnou řídili rozvrhem a podle toho měli také stoly aby se snadno udržel přehled. Během jídla jsme nemluvili ale po jídle se John zvedl a řekl: "Ještě se uvidíme Jíme. Dám ti vědět." a odešel. Tablet mi taky po cestě na pokoj najednou změnil cestu do Johnovi kanceláře. Došel jsem až k němu, v místnosti která působila dojmem oválné pracovny Bílého domu. Za stolem seděl John ve velmi luxusním křesle. "Tady jsi Jime, jen pojď dál a sedni si." řekl John a ukázal na židli před stolem. "Asi si říkáš proč jsem pozval zrovna tebe na tuto výpravu, no kromě toho že mám tvoje knihy fakt rád je tu ještě jeden důvod." pokračoval dále Jack. "Jaký ?" zeptal jsem se ho. "Pamatuješ na ten příběh co jsi napsal o nacistické základně na měsíci?" "Jak bych si to mohl nepamatovat." odpověděl jsem Johnovi, jeden z mých prvních a velmi úspěšných příběhů. "Jestli mi teď ale chceš říct že tu taková základna opravdu je, tak tě budu mít za blázna." podíval jsem se na Johna a čekal na jeho odpověď. John se na mě upřeně podíval a položil na stůl velkou složku, papírovou, proč by zrovna on měl něco na starém papíru ? "Obsah této složky jsou záznamy od Němců, Rusů a Američanů, na Měsíci vznikla stavba ale patřila všem těmto národům, věř mi že závod o dobití vesmíru nebyl o tom kdo první vzletí. Na odvrácené straně Měsíce postavili dohromady základnu ale to co se na ní dělo nejde zjistit, ani moje peníze nenašly zdroj který by mi ty informace doručil." vysvětloval John. Začal jsem se smát. "Chceš mi říct že v sedmdesátých letech zvládli postavit základnu na odvrácené straně Měsíce? A nikdo neví co se na ní dělo? Nikdo jí doteď neobjevil ?" John se lehce pousmál, zmáčkl tlačítko a za mnou se vytvořila holografická mapa. "Tohle je část Měsíce kde mám město a výzkumné základny." u toho John vstal a ukazoval mi přímo na mapě všechno. "Tady ta stanice je už na odvrácené straně a je to největší stanice hned po městu. Tam se mimochodem chci s tebou zítra přesunout."
"A pak co ? " zeptal jsem se Johna.
"Pak se podíváme sem." řekl John a ukázal na místo na mapě. Byly to menší hory. "Ta základna je uvnitř té hory ?" zeptal jsem se já. "Ne, je za tou horou. Podle té složky je ale nějak maskovaná a přístroje jí neuvidí, minimálně satelity ne, lidské oko jí údajně vidí bez problému. Chci se tam podívat a ty plus pár dalších můžete být u toho." vysvětloval John. "Jestli je tam základna proč si tam někoho neposlal ze své vědecké stanice?" zeptal jsem se Johna. "Protože je to přísně tajné a jediný komu v tomto případě věřím jsem já a velmi úzký okruh lidí který jsem si pro to vybral, včetně tebe. Nazývám to Projekt Odvrácená strana." řekl John. "Chci aby si jel s námi protože ať tam najdeme cokoliv tak o tom můžeš vždycky napsat, když nám nebude nikdo věřit uděláš z toho knihu. Ale jestli nechceš a myslíš že jsem blázen jen to v klidu řekni, na tuhle konverzaci můžeme zapomenout a za dva týdny odletíš zase zpět na Zem."
"Celý život píšu historky a příběhy založené na bájích, pověstech a konspiračních teoriích, myslíš že si to nechám ujít ? Ani omylem, jedeme tam." sám jsem nepochopil kde se ve mně to odhodlání vzalo ale z nějakého důvodu jsem prostě Johnovi věřil. Druhý den jsme se za pomoci vznášedel přesunuli do výzkumného tábora, který ovšem připomínal další město. V něm jsme se zdrželi jen abychom přelezli do něčeho na styl "nákladní helikoptéry" ani jsem se raději neptal jak přesně to konstruovali a jak to vlastně létá. Helikoptéra vzlétla a zamířila k horám, přeletíme přímo nad nimi. John seděl u nějakého přístroje co mapoval terén během letu. Vyletěli jsme na druhou stranu hor, jen jsem zalapal po dechu. Přímo pod námi se opravdu rozprostírala velká základna, vypadal jak bunkr jen asi tak 50krát větší. Na Johnově mapě se ovšem neobjevila, dokonalé maskování. John si všiml že před základnou je něco na styl helipadu, řekl pilotovi ať tam přistane. Po výstupu z helikoptéry jsme zůstávali pořád v údivu, někteří společníci - ukázalo se že se jedná o špičkové vědce na historii, ufologii, inženýry... se snažili fotit za pomoci starých upravených fotoaparátů které měli v sobě film, nikoliv SD karty. Zastavili jsme se před hlavními dveřmi (nebo spíše jedinými které jsme viděli) a hleděli na nápis nade dveřmi: "Fu... o. hu...nity". Nápis za ty roky lehce zmizel. Ale každopádně jsme stáli před něčím co mohlo změnit historii dobývání vesmíru jak jí známe a dost možná historii samotnou.
Comments